Svatba na statku

Svatba na statku patří mezi nejromantičtější svatby. Výhodou je to, že máte obřad, hostinu, párty i nocleh na jednom místě. Kolem žádný dům, takže nerušíte sousedy. Nádherné pohledy, klidná zákoutí, gril s prasátkem, domácí kuchyně, zábava ve stodole, která chrání před deštěm (jak se ukázalo tuto sobotu) a zároveň pred horkým Sluncem.

Obřad se konal u starého ořešáku s výhledem do kraje. Důstojný i vtipný duchovní oddal novomanžele za meho hudebního doprovodu, který snoubenci zvolili v duchu francouzského šansonu – la vie en rose. Foukal vítr, takže jsem musela přichytit text kolíčky na prádlo, ale jinak se obešel obřad bez vady.

Po svatebním obřadu začala hostina, kterou jsem doprovázela na piano v duchu současné hudby. A poté samozřejmě DJ party až do ranních hodin.

Nikdy nevím, jak to vymyslet  momentě, kdy hosté začnou přicházet s žádostí o zahrání nějaké písně.  Jeden říká: “prosím nějakou pomalou.” Nato přijde další a povídá: “pomale nehrajte, chceme pařit. Máte něco od Elánů?” Pustím Elány a je u mně pár dalších lidí: “slečno, nam se slovenské písničky nelíbí.  Máte tam hříšňák?” Takže, fakt se snažím, ale nejde uspokojit všechny. Snad mi to odpustí ti, kterým jsem jejich oblibeny song nezahrála, na druhou stranu bylo vidět, že se všichni dobře bavili a zábavu si užili! Já určitě a těším se zase na další svatbu. Tu podle diáře vidím za pár dní ve vile Lanna ve stylu první republiky. Quite a change! #veronikasluka

 

Silvestr na Šumavě

31.12.2018 tedy Silvestr jsem strávila ve velmi příjemné společnosti hostů a zaměstnanců penzionu Adamův Dvůr. Projeli jsme od francouzských šansonů až po Itálii a zakončili mou část programu písní Amazing Grace.  oblíbenou.

Budu si muset doplnit repertoár, neboť jsem jako vždy žádala hosty, aby si řekli o nějkou oblíbenou píseň, ale ani jednu ze čtyř jsem neznala (to se sice stane, ale stejně, jsem ráda, když si každý může zazpívat nebo poslechnout tu svou oblíbenou. Co bych ale vyzdvihla, to je neuvěřitelně milý personál – od kuchaře po číšníka a vynikající jídlo! Fakt. Přikládám důkaz níže. Poezie.

 

Champs-Élysées

Když děti odpoledne spí, tak občas (když je všechno jakž takž uklizené) mám čas nahrát si některé z písniček, které ráda hraji na večírcích laděných do staré Francie. Na Champs-Élysées jsem nějakou dobu pracovala. A můj dojem z přeplněných hrnoucích se mas uhoněných manažerů a sekretářek během polední pauzy snad na chvíli zastínil, ale nikdy zcela nevytěsnil vzpomínky na procházky po okolí Champs-Élysées, které jsem zažila jako studentka vysoké školy, když jsem v Paříži přijela na svůj Erasmus, tedy na roční studijní pobyt. Podzimní listí, horká káva v termosce, chudí i bohatí, lidé různých národností a barvy pleti, vyznání i zaměření, ale všichni okouzleni ideálem francouzské non-šalantnosti, nedbalé elegance a výrazu, že je jim to tak nějak “fuk”, co si vy o čemkoliv myslíte. (Samozřejmě, že jim to fuk není, ale to vám nikdy nepoví). Tak, jestli mohu doporučit, udělejte si na podzim víkend v Paříži a zajděte si na procházku podél Seiny, v Tuillerijských zahradách nebo jen tak, kam se vám bude chtít. A vzpomeňte si na Paříž před sto lety, protože stopy po její kráse ještě stále nevybledly, zejména v kavárně Deux Magots.