Když děti odpoledne spí, tak občas (když je všechno jakž takž uklizené) mám čas nahrát si některé z písniček, které ráda hraji na večírcích laděných do staré Francie. Na Champs-Élysées jsem nějakou dobu pracovala. A můj dojem z přeplněných hrnoucích se mas uhoněných manažerů a sekretářek během polední pauzy snad na chvíli zastínil, ale nikdy zcela nevytěsnil vzpomínky na procházky po okolí Champs-Élysées, které jsem zažila jako studentka vysoké školy, když jsem v Paříži přijela na svůj Erasmus, tedy na roční studijní pobyt. Podzimní listí, horká káva v termosce, chudí i bohatí, lidé různých národností a barvy pleti, vyznání i zaměření, ale všichni okouzleni ideálem francouzské non-šalantnosti, nedbalé elegance a výrazu, že je jim to tak nějak “fuk”, co si vy o čemkoliv myslíte. (Samozřejmě, že jim to fuk není, ale to vám nikdy nepoví). Tak, jestli mohu doporučit, udělejte si na podzim víkend v Paříži a zajděte si na procházku podél Seiny, v Tuillerijských zahradách nebo jen tak, kam se vám bude chtít. A vzpomeňte si na Paříž před sto lety, protože stopy po její kráse ještě stále nevybledly, zejména v kavárně Deux Magots.