Pár kamarádů se mě ptalo nedávno na to, proč “dělám svatby”, když jsem přece vystudovaná právnička a jestli bych namísto toho neměla raději dělat jen ty seriózní věci, co právníci dělávají, tedy “sedět si pěkně v suchu, hrabat velký peníze a škrábat se v uchu”. Abych řekla pravdu, jsem vděčná osudu, že jsem právo vystudovala. Díky němu mohu pomáhat lidem, kteří to potřebují a také si umím často poradit v obtížných situacích.

Právo bývá někdy velmi zodpovědná činnost.

Jedná se o povolání, ve kterém je často velké množství stresu, nejistoty i odpovědnosti. Chodí za vámi lidé, které něco trápí a s něčím nejsou spokojeni. To je samozřejmě v pořádku, od toho právník je, aby problémy pomáhal řešit. Odměnou mi pak bývá pocit radosti, když vidím vděk v očích klienta, úlevu a spravedlnost. Samozřejmě ne vždy lze případ vyhrát. Takže někdy soucítím a sdílím frustraci s klientem. Avšak celkově vzato, je mi ctí moci vykonávat toto povolání. A mám ho ráda se vším, co přináší.

A hraní? To pro mě představuje prostředí, kde panuje naprosto úžasná pozitivní atmosféra. Lidé se například na svatbách po celou dobu radují, na něco se těší, dojímají se, mají zkrátka radost. Často se mi u svatebního obřadu chce taky plakat, když vidím dojatého ženicha s rodiči, jak se dívají na nevěstu, jak kráčí k oltáři.

Mám radost se všemi skotačícími lidmi na parketu, prožívám s pohnutím každý svatební tanec novomanželů, protože jsem si vědoma, že s nimi jsem svědkem dobra, radosti, jedinečného okamžiku lásky a porozumění, soudržnosti v přítomnosti. A velmi mne těší, že jim k tomu mohu přispět svou hudbou nebo správným poskládáním písní. Stres mám maximálně z toho, že na mě nezbyde dort 😀 Ale to se ještě nestalo 🙂

Takže děkuji vám všem, kdo jste si zvolili mé služby, at už právní nebo hudební. Vězte, že práce je pro mne skutečným potěšením. Děláte mě šťastnou a člověk by měl usilovat o to, aby našel povolání, ve kterém může pomáhat lidem, a, je-li tom možné, činit je i sebe šťastnějšími. Veronika